FOTO: TOMÁŠ KRIST, MAFRA

Autor: Ondřej Bezr

Ne že by nebylo do dalších let co zlepšovat, a to jak ze strany pořadatelů, tak Výstaviště, na němž je festival v pronájmu. Na hlavu pořadatelů padají dlouhé fronty v první den akce, kdy si návštěvníci měnili vstupenky za pásky a v kulminačním bodě kolem sedmé se u vchodu čekalo kolem hodiny. Jedna brána, byť s více vstupy, je prostě na tak velkou akci málo.

Výstaviště by zase konečně mělo splnit slib, který dal jeho zástupceuž na tiskové konferenci před prvním ročníkem v roce 2016, že totiž výrazně zkultivuje areál včetně ploch, cest a dalších průchozích koridorů. To, že místy okolí Bruselské cesty připomíná tankodrom a že například celkem snesitelný štěrk v sobě má tak velké kameny, že se po nich smýkají nohy, aniž by člověk měl boty na jehlových podpatcích, je zkrátka špatně.

Ale dost výtek, ty si totiž jednoznačně kvalitní festival vlastně nezaslouží. Všechno ostatní, co kromě muziky dělá obyčejný festival dobrým festivalem, fungovalo: slušné toalety, před kterými nebyly dlouhé fronty, dostatek občerstvení v poměrně zajímavém výběru, máme-li možnost srovnávat s jinými velkými akcemi.

Fungovaly i bezhotovostní platby, byť autora těchto řádků nikdo nepřesvědčí, že zanesení účtu na terminál a nutnost dvojího „odpípnutí“ náramku odbavení při nákupu nijak zvlášť neurychlí. A že k placení byly, jak trefně o víkendu kdosi poznamenal, vynalezeny peníze a ne náramky.

Třicet plus

Dramaturgie už vloni a předloni přivezla jako hlavní hvězdy umělce spíše pro dospělé posluchače, Iggyho Popa (2016) a Stinga (2017). V tomto trendu, byť do jisté míry modifikovaném, pokračovala i letos, nabídla v jeho rámci ale větší šíři jak stylovou, tak početní. Jisté je, že cílovkou Metronomu jsou návštěvníci, řekněme, ve věku „třicet plus“. Jak bylo řečeno dospělí, navíc posluchačsky zkušení, už ne bojovně žánrově vyhranění a v neposlední řadě solventní. Tomu také odpovídala celkově jaksi klidnější atmosféra přehlídky.

Což samozřejmě neznamená, že by se tu hrála jen hudba pro starší a pokročilé, naopak řada účinkujících během odpoledne a podvečera patřila k buď vysloveně neokoukaným tvářím, anebo k takovým, které oslovovaly přece jen spíše mladší publikum. Což platí například pro jedny z českých headlinerů festivalu, dokonale profesionální, byť hudebně nijak hluboké Mydy Rabycad.

Páteční comeback Sexy Dancers, kapely Romana Holého z 90. let s Danem Bártou a Darou Rolins u mikrofonů, která se stylově stala vlastně jakýmsi předobrazem pro Monkey Business, naopak ocenili hlavně pamětníci. Publikum páteční oslavy třicetin Tata Bojs pak bylo promícháno, protože hravý duch jejich muziky a nápadů okolo oslovuje už druhou generaci.

Dokonalí veteráni

Zahraničních headlinerů bylo pět, a jak pořadatelé už dopředu upozornili, vlastně pokrývali hudební vývojod 60. let do současnosti. Paradoxem bylo, že vlastně „nejstarší“ hudbu hrál nejmladší z nich, sedmadvacetiletý Tom Odell.

Ne že by snad byl jeho projev vyložené retro, ale písničkářský pop rock, podobný, jaký hraje, byl skutečně vymyšlen před víc než půlstoletím a od té doby se příliš nezměnil. Odell ale dobře zpívá, má příjemné melodické písničky, skvěle pracuje s publikem, hlavně fanynkami, a není vyloučeno, že se o něm skutečně jednou bude mluvit takříkajíc ve velkém. Skeptiky jistě mile překvapil.

Naopak nejstaršímu z účinkujících Johnu Caleovi je šestasedmdesát, kvůli nedávno prodělané operacinohy příliš dobře nechodí, ale o to větší smršť předvádí se svými nástroji (tradiční klávesy, neodmyslitelná velvetovská viola a většinou brutálně zkreslená elektrickákytara). A hlavně s hlasem, na němž stopy věku vůbec nejsou patrné. Jak slíbil, posluchače provedl celou svou tvorbou včetně dvou luxusních velvetovských připomínek a ikonické dekonstrukce Elvisova Heartbreak Hotelu.

Veteránem sobotního programu byl šestašedesátiletý David Byrne, ze čtyř „pamětnických“ headlinerů ale paradoxně právě on přivezl nejaktuálnější hudbu, totiž program sestavený zejména ze skladeb z březnového alba American Utopia, byť pár písní Talking Heads nechybělo. V rozhovoru pro LN sliboval „show, jakou jste ještě neviděli“. A v tom měl pravdu.

Dokonale choreografované rockové divadlo, bez nadsázky fantastičtí muzikanti pohybující se bez jediného kabelu se svými nástroji v tanečních kreacích po celém pódiu a do toho uvolněný, přitom soustředěný a skvěle zpívající Byrne, to byl zážitek, na jaký se jen tak nezapomene.

Oba večery byly uzavřeny v elektronickém duchu. Páteční Massive Attack přivezli (s příjemným hostováním raperů Young Fathers, s nimiž dlouhodobě spolupracují) stále působivý etalon temného trip hopu, propojený se sociálním a politickým rozměrem, traktovaným prostřednictvím promítaných hesel.

Sobotní závěr večera obstarali The Chemical Brothers s de facto souvislým tokem „devadesátkové“ taneční hudby, kterou doprovázely projekce a světelná show, jež dokázaly zaujmout i ty návštěvníky, které tento druh hudby jinak míjí.